Okrasná zahrada (3): Jak vypadaly zahrady ve středověku a renesanci

Zahrady ve středověku

Středověké zahrady navazovaly na předchozí období. Vyvíjely se však do podoby, která byla v určitém směru odlišná. Zahrady byly rozdílné v nejrůznějších koutech Evropy, i přesto je však spojovaly určité podobnosti. Zahrady se ve středověku využívaly především k reprezentaci, výukovým účelům a pěstování potravin. Neméně často se v nich také provozovaly nejrůznější volnočasové aktivity.

Evropské středověké zahrady byly na první pohled poměrně malé, jednoduché a obezděné. Vévodila jim pravidelnost a přísná symetrie. Na okolních zdech se někdy objevovaly zjednodušené motivy či malby krajiny. Z hlediska rostlin se přistupovalo k léčivým druhům a také květinovým darům u oltářů.

Co je to Hortus Conclusus?

Středověké okrasné zahrady velmi často nesly označení Hortus Conclusus. Jedná se o latinský termín, který doslova znamená uzavřená zahrada.

Taková zahrada byla zobrazením Panny Marie. Samotný symbol panenství matky Marie se ve Středověku velmi často používal. Křesťanské náboženství totiž v této době postavu Panny Marie ideologicky propagovalo jako symbol ženství a neposkvrněnosti.

Zahrady v renesanci

Stejně jako u zahrad ve středověku, i v renesanci se jednalo o symetricky organizované plochy. Jejich forma byla vůbec poprvé použita v Itálii, a následně ovlivnila budoucnost zahradní architektury. Nejvýznamnější slohovou úpravou se stala takzvaná italská terasovitá zahrada. Ta byla rozšířená především na kopcích podél řeky Arno v oblasti Florencie. Byla inspirována římskými a neapolskými zahradami a spojovala zde jejich styl.

Hlavním rysem těchto zahrad byl svažitý terén. Na nejvyšším místě zahrady se obvykle nacházela budova. Od 15. století italské zahrady sloužily jako obytný prostor, který byl budovaný podle stejných hledisek jako celá stavba, na jejíž půdorys navazuje. Panovníci používali zahrady také k pěstování sbírky rostlin či zoologickým sbírkám cizokrajných živočichů.

Pomyslnou chaotickou změť uspořádávaly architektonické cesty, zídky, dřevěné a živé ploty. Na křížení jednotlivých cest se velmi často objevovaly fontány, vodní nádrže nebo tvarované stromy. Na obvodě zahrady se nacházely nejrůznější rybníčky, ptáčnice či stromovky, které tvořily přirozený přechod do volné krajiny.

Pravděpodobně největší příklad italské renesanční zahrady byste našli v zahradě Boboli, která se nachází u paláce Pitti ve Florencii.